Rozloučení

2. února 2016 v 12:22 | Foxell Jakitori Žužu |  Poezie / Balady
Zemřela dívka,
spálena na popel.
Do rukou vzali ji
přátelé naposled.
Po větru poslali,
z dlaní její prach.
Šeptali modlitby andělům,
aby jí pomohli v tmách.
V tmách a nástrahách jiných dimenzí,
tam, kam jejich slova už nedozní,
aby ji chránili a při ní stáli,
lepší místo k životu ukázali.
A jejich slzy, jež spadly do prachu
staly se perlami na její ochranu.
Nyní i oni jsou její andělé...
odešla...
...daleko...



snad někam do nebe.
 

Osud, který nezměníš - část. 23

3. července 2014 v 20:11 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
A pak jsem se probrala v nářuči svého kámoše Doila. Nevím jak kdy a proč, ale najednou tam byl. Byla jsem naštvaná. Zachránil mi život... a tím mě fakt nasral....Já tu fakt nechtěa být. Chtěla jsem pryč...pryč od bolesti, kterou jsem předtím nezažila. "Ty bastarde! Já tě nenávidím! Nenávidím! Slyšíš?!" Křičela jsem na Doila a mlátila ho do prsou a slzy mi tekly z očí. "Přestaň!" Okřikl mě a objal. Bylo vidět že mi rozumí. "Prosím přestaň se kvůli té besti tak trápit." Řekl. Uhodila jsem ho. Nechtěla jsem ho poslouchat... tu podle jeho bestii... jsem milovala. Doil se jen narovnal a znovu mě objal. Vážila jsem si ho. Vždycky tu byl....byl tu hlavně když jsem ho potřebovala. A to ho dělalo důležitým.
Za nějaký ten týden co jsem marně škemrala u Teshiho, jsem něco pochopila- za 1) už nikdy neškemrat 2) začít ho nenávidět a za 3) když nemůžu zemřít i když chci asi tu mám ještě být.
A tak jsem zůstala naživu. Přesto jsem všakt upadla do hluboké deprese, sebepoškozování a alkoholismu. Každý večer jsem probrečela a modlila se ať zemřu, ale bohužel. Smrt se sice nedostavila, ale další člověk v mém životě jo. A navíc spustil klasický koloběh .... někoho poznáš .. ten tě seznámí se svými sourozenci a s jeho přáteli a ti se svými přáteli atd atd. A tak stačilo poznat o rok mladší kamarádku Yami. Ta mě o nějaký ten měsíc seznámila se svým bratrem Yochin. Yochin byl o 8 let starší. Ale přesto se na první pohled choval jako dítě a dokonce i člověk co kolem něj projde ho typne na 14.
O týden později jsem u ní přespávala a její brácha tam byl taky....


Ulice Stvůr

2. července 2014 v 23:08 | Foxell Jakitori Žužu
V očích tichá nevinost.
Teenegeři co neřeší závislost.
Za oknem šeptá oheň...
Vypráví o hořkosti, co v sobě lidi nosí.
Předsudky přelitý povrchností.
Parch z kostí a oprátka cností.

A podedveřma zaschlá krev.
Místo hudby,šramot a řev.

To odsoudili další nevinnost.
To oběsili dalšího pro jinost.

Za to, že nebál se zemřít.
Za to, že uměl se vzepřít.

Na ulici zastánci černých křížů v rudé kápi.
Kolem zbytky vykouřený trávy.
Tu,zkus si jen poznámku minout..
Pak najdou tě s prostřelenou hlavou

A v další ulici...staré repráky.
Chraplavě vydávají hlasy Nirvany.
Kolem se proháňej bundy kožený.
Odpůrci zákona...noty nechtěný.
U lesklých opasků výhružné dýky.
Najivní spravednost...bezpečnosti "díky".

Ve třetí ulici na rohu kočky černý.
Padlí andělé, démoni věrní.
A po večerech špičatí zuby vrahům.
Přes řeku Styx pošlou tě na druhou stranu.
U patníku plonahý dvanáctky.
Co nechceš neuvidíš..
Svůj život utrácíš...

Pro zbytek města hřbitov je malý.
Pro málo který... rakve jsou přidělený.


By: Foxell
 


Osud, který nezměníš - část. 22

2. července 2014 v 22:36 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
Agresivně jsem něco zamumlala. Usmál se, vytáhl mi roubík a samolibě se zeptal: "Takže?" "Bastarde!" Křikla jsem a trhla celým tělem vzteky. Posadil se vedle mně. "Rozvážeš mě?!" Zaskřípala jsem zuby. "Neporadíš si?" Zasmál se. Ale nakonec mi provazy rozvázal. Posadila jsem se vedle něj a věnovala mu mlaskavý políček až spadl. "A já čekal díky." Pronesl klidně. "Díky? Díky? Opravdu ne. Jízdenka byla tam i zpět." Okřikla jsem ho a pokračovala dál. "Ty si myslíš že když někoho hodíš do kufru tak poděkuje ? Vážně?" Chytila jsem ho za vlasy a vytáhla za dveře. Bleskurychle se zvednul a facku mi oplatil. Pak zabouchnul a odešel. Já ležela na zemi.
Pak jsem zavolala Teshimu. Sice to bylo více než 24 hodin, ale starosti si očividně moc nedělal.
Navíc s Kazu pak bylo problémů víc. A Teshi toho začínal mít dost. To i já, ale spíš toho že ho moc nevídám a navíc mi vadily jeho kamarádky. Neustále byl obklopenej holkama a já nebyla s ním, a to je mizerná kombinace. Vlastně jsem ho naposled viděla na oslavě mojí nej kamarádky Okishot (Neboli Oki) a jejího dvojčete Ukah (Neboli Uki). Od té doby se Oki s Teshim dost sblížili. Ne že by předtím ne ... ale...
Netrvalo dlouho a byl další incident. Nějaký týden po tom Teshi změnil své chování. Nebral mobil, neodpovídal. Několikrát jsem ho obviňovala, že má jinou ale popřel to. Marně. Stejně mi dal kvůli té kurvě košem.
Jinak řečeno- Jak jsem přišla o kluka svých snů a nejlepší kámošku zaráz.
Pokládala jsem to za nejhorší dny, týdny a měsíce mého života. Nic moc si z toho nepamatuju. Jenom slzy, cigarety, chlast, nůž....a obnovené jizvy. Znovu mi tekla krev po rukou. Nemohla jsem spát jen vteřina vzpomínek mi nedala spát celou noc a zaručila slzy.
Cítala jsem uvnitř strašnou prázdnotu. Hrozně moc to bolelo. A já s tím nemohla nic udělat. Byl to nejhorší pocit co jsem kdy zažila. A stačilo jen vzít žiletku a něžně si přejet po zápěstí. Pak už jen tápu v krvi na podlaze a paralelnímy světy...


Osud, který nezměníš - část. 21

1. července 2014 v 22:56 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
Kazu přešel po pokoji dvakrát sem a tam. Chvíli jsem čekala na správný okamžik, a pak se bleskově vymršila ven. Chtěla jsem ke dveřím, ale Kazu mě chytil za rameno. Udeřila jsem ho do obličeje a uskočila, podrazil mi nohy a já se natáhla na zem. Sehnul se nadmou a zadíval se na mě. Navázala jsem oční kontakt a držela ho s ním, tak abych odvrátila pozornost. Ve chvíli nepozornosti jsem ho kopla do břicha a převrátila na něj skříň. Nezvedal se ... Vyskočila jsem na postel a chtěla odejít, ale pak jsem si všimla, že skříň zatrasila dveře. Byla jsem v pasti. Byla jsem příliš vysoko na to abych mohla oknem. SAKRA ! Otevřela jsem okno a rozhlédla se. Najednou se ozval šustot a rána. Nůž dopadl těsně vedle mně. Ucukla jsem a otočila se. Kazeru vypadal dost rozhořčeně. I když jsem byla ráda že je naživu a nejsem vrah. Jen by mě zajímalo jaktože byl tak rychlý. Znovu se mezi námy spustil boj. "Povol a dostaneš cokoli." Pronesl polohlasně, když mi chytil vlasy. Kousla jsem ho. Zaklel a pustil. Uchopil do ruky dřevěný stojan lampy a ohnal se s ním, skonila jsem se a tyč minula. "Co kdybys toho nechal." Řekla jsem a narovnala se. "Nikdy." Usmál se a tentokrát neminul.
Probrala jsem se ve tmě se svázanýma nohama, rukama a roubíkem. Šlo slyšet hučení, by to kufr auta. Kam mě to veze? Zmocnila se mě dost odporná nervozita.
Auto zastavilo. Chvíli trvalo než otevřel, ale nakonec se ke mně dostal čerstvý vzduch a já se mohla nadechnout. Chytil mě za ruce za zády a vyhodil z auta na zem. Bylo už šero. Poznala jsem to místo.... tohle byla moje ulice... jsem doma. Vytáhl mi z kapsy klíče. Chytil mě za svázané ruce a táhl po schodech až do mého bytu. Rožnul a odhodil moje tělo na postel jako kus masa...



Osud, který nezměníš - část. 20

30. června 2014 v 13:40 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
Kazeru byl ten největší omyl .... ta největší chyba...největší zkáza. Teshi si s ním párkrát vyměnil email, ale tím to haslo. Všechno se začalo tak motat až po Yoishiho smrti. Zase jsem si začala psát s Kazu a jeho přáteli a to asi byla osudová chyba. Začla jsem se mu věnovat očas i více než Teshimu. Štvalo mě to, ale on to nevěděl. Vracely se mi vzpomínky po Yoishim. Po několika setkáních s Kazu mi odevzdal i nějaké věci po něm, ale jedno mi stále nechtěl dát. A to byla jeho závěť. Protože on věděl, že zemře, sepsal si pár věcí a já je chci.
Sedla jsem si za stůl a pustila do hrabání mezi papíry od Kazu. Těžko hledat souvislosti v naprostém chaosu. Ale něco z toho vytvořit dalo, ovšem něco zásadního mi chybí a Kazu ví že to chci. Byl jako stín .... strašná noční můra co věděla co chce a jak k tomu oběť dohnat. U mne se mu to dařilo. Koupila jsem si jízdenku na smrt.
Teshimu jsem dala vědět co mám za lubem a řekla mu že pokud se do 24 hodin něco se pokazilo. Byl rozmrzelý a nechtěl mi to schválit. Neovlivnil však mé rozhodnutí.
Cesta byla dlouhá a já měla čas přemýšlet. Proč vlastně nepřestanu řešit minulost jako je tahle ? Ani nevím ... Proč neposlehnu svou lásku, která je tak daleko ? Ani nevím. Proč pro mě víc znamená nějakej mrtvej střelec? Vím já . Minuty ubíhaly a já vystoupila. Napířila jsem si to do opuštěnýho místa kde žijou hyeny. Vešla jsem a po schodech rychlostí blesku vyběhla do čtvrtýho patra.Vrazila do komplu svou flešku, která mě dostala tam kam jsem chtěla a začala stahovat. Hah ještě, že mám kámoše ajťáky.
Stahování se zrařilo, ale pak se ozvaly kroky. Vyndala jsem flešku a zašila se pod stůl. Dveře se pomalu otevřely...


Osud, který nezměníš - část.19

29. června 2014 v 20:59 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
Dívaly jsme se jeden druhému do očí jako bychom tam ani nebyli. Něco malého se mezi námi zablesklo. Jemně mě políbil na tvář a já mu to oplatila se sladkým usměvem na rtech. Usmál se a šeptl: "Hmm... tohle se mi líbí." V ten moment mě chytil za vlasy na zátylku a začal mě líbat.Něco zvláštního mnou projelo...něco co tam nepatří....láska? ne ... naděje. Nějakou tu chvíli jsme se tam po sobě váleli. postupně jsme tak jeden druhého přesvědčovali, že je všechno cajk. A že přežijeme a že nikoho jiného nepotřebujeme. Byl to úlet? Ano brala jsem to tak. Ale když jsme se vrátili domů pochopila jsem co tím myslel on. Už chce zapomenou a začít znovu. Byla jsem zamilovaná a doufala jsem v to co řekl. Všechny mé sny se v tu chvíli naplnily. "Zůstaň se mnou, já už o ni nestojím." řekl. Tak lehké bylo říct ano. A taky jsem to udělala.
Kanrin z nás měla radost a moc nám to přála. Všichni naši přátelé kolem nám to přáli. A my si užívaly poslední dny spolu. Nastal čas opustit Kanrinino doupě a vrátit se domů. Stačilo už jen setřít slyzy a jít domů.
Ten můj byt byl stejně tak opuštěný jako pouliční kočky s jedním okem a třema nohama.Krvavé zdi, plakáty metalových skupin, fotografie...staré a zašedlé, jeden stůl a dvě židle, ale jen jeden člověk. Baráček psychopata na který jsem tak hrdá. Rezavý zámek do kterého patří polámaný klíč, zvenčí ulámané zábradlí, rozkopané schody a na ulici převrácené popelnice. Jo sem se neodváží už ani poldové.
Vytáhla jsem z batohu notebook a vrazilo do zásuvky, která se jen tak tak držela. Zapnula ho a začla si zakládat spoustu serverů na chatování. A tak nastalo dlouhé období mě a Teshiho. Já bydlím tady a jsem spokojená, ale on má svou rodinu a nechce ji opustit, zatím ne. proč jsem nešla já za ním? Nemohla jsem jeho rodina mě nenavidí jen co o mne slyšela.
A tak jsme spolu volali kolem 6-7 hodin denně. Jinak jsme si psali a žili vlastní život. I přesto jsem dokázala být tak moc šťastná. Občas přijel... na den ... na tři. Vlastně za ten půl rok co jsme spolu byli přijel jen třikrát nebo dvakrát teď už nevím.
Přes internet a i jednou naživo jsem ho seznámila i se svými přáteli stala se z nás taková velká rodina, která byla šťastná. Ale samozřejmě, že po pár těch týdnech přišli i první hádky nebo jen neschody. Bohužel jsem člověk co si vše bere až moc k srdci což se Teshimu dost zle chápalo. A samozřejmě mám i já své chyby. Třeba minulost......... a Kazu (Kazeru).



Osud, který nezměníš -část.18

18. května 2014 v 16:49 | Foxell Jakitori Žužu |  Osud, který nezměníš
I přes přátele kolem... Teshiho, Kanrin ... Cítila jsem jakobych byla sama.... jako vždy..... Nikdoho nemám a nikdo mě nemá rád. A proč taky ? Proč mě musel Yoishi opustit ? Proč jsem ho nemohla chránit ? A proč se musí trápit i Teshi. Bezmoc je nejhnusnější pocit. A jediný kdo nám zůstal je malá zrzavá Kanrin.
"Kanrin?" Zeptala jsem se opatrně. "Ano?" "Víš... napadlo mne jestli bych se neměla vrátit." "Vrátit kam?" Sklopila jsem oči a zamumlala :"no ty víš." Jakozázrakem se z hodné, milé a usměvavé Kanrin stal malý démon. "To snad nemyslíš vážně! "Okřikla mne. Chtěla pokračovat , ale přerušil ji Teshi otázkou: "Co se děje?" Kanrinsi zalužila ruce na prsou a odpověděla : "Chce se vrátit." Hnědovlasý mladík chvíli přemýšlel a pak mě chytil za zamena a zavrčel. "Jestli opustít tenhle byt, tak půjdu za tebou a to bude znamenat pro celý náš svět válku." Odstrčila jsem ho jednoduchým gestem a větou. "Ne, to bys nedokázal." "Máš pravdu. Neublížil bych ti. Tak neubližuj ty mě." Došli mi slova, protože měl pravdu. Proř bych mu měla ublížit. Nezpůsobila jsem toho už tak dost? Asi ne...
Dny probíhaly dobře, ale noci byly špatné. Teshi se za kažkou cenu pokoušel zemřít. A já seděla na posteli u okna, sledovala hvězdy, držela v ruce flašku metaxy, z očí mi tekly slzy, z ran kapala krev a podemnou se leskly žiletky s krví,kouřem,chlastem a slzami. ANo Ano... Vím co mi řeknete. Tímhle se nic nevyřeší a je to dost ubohé. Ovšem já to tehdy tak nebrala a nyní svou minulostí pohrdám ačkoli mne mnohému naučia.
Teshi seděl vedle mně a výjimečně byl v klidu. Podíval se na mě a v tu chvíli jakoby se zasekl a nevěděl. "Děje se něco ?" Zeptala jsem se. "No asi ne..." Usmál se. To bylo poprvé za dlouho dobu co se usmál. "Nepůjdeme ven?" Navrhl. "Teď v noci?" "No.. Proč ne." "tak jo." Souhlasila jsem nakonec.
Venku nikdo nebyl. Krom pártoulavých duší a šílené zimy. Ani jeden z nás nevěděl kam bychom šli a tak jsme se jen tak courali po mestě. Výjímečně jsme nemysleli na nic zlého.... Konečně+ nám jednou bylo dobře.


Výkřik do tmy-2.část

17. května 2014 v 14:49 | Eassica |  Akční
Pozdě večer se vrátím domů.Matka vyšiluje..zase.Vyjdu šouravím krokerm schody a zamířím sito rovnou do sestřinýho pokoje.Rozhodla jsem se že nebudu čekat až policije začne pátrat..půjdu do toho sama ač mi to zakázali.Stoupnu si doprostřed pokoje a rozhlídnu se.Zamířím si to rovnou jejímu počítači.Ještě že vím její heslo...pousměju se a tiše si řeknu "kopretina".Procházím si soubory a hledám.Narazím na složku "secret". Musím znova zadat heslo.S nadějí že to bude fungovat zadám to samé.Jenomže to nefunguje..zkouším různé věci ale nic.Otočím se dokola na židli a oči mi zůstanou zameřené na její postel a poličku co je nad ní.Visí z ní nějaká obálka."Zítra nezapoměn:u fontány.J.P".List jsem vrátila. "Elen pojd dolů policije s tebou chce mluvit!".Otzraveně zakřičím..."Nojo vždyt jdu!".Dole už mě čekali."Dobrý den.." "Ahoj"."Je sice už pozdě,ale vezmeme si tě sebou na stanici nebudeš stím mít porblém elen?" "No.. ne nebude" řeknu i sice nuceně.Na výslechu se mě ptali hlavně na nějaké ty otázky typu jestli se mi s něčím nesvěřila a podobně, chtěla jsem jim říct otom dopisu potom jsem si to ale rozmyslela.

Oznámení - změny adminů

12. května 2014 v 17:25 | Foxell Jakitori Žužu |  Foxell Jakitori Žužu
Jak jste se dozvěděli .. opouští nás Doossky ze svého vlastního rozhodnutí. A zároveň i Yoshie, jelikož přestala psát a bylo to odhlasováno.
Tím vybízím ostatní, aby začali psát a možná nabereme i někoho nového.
Zatím páčko :)

Další články


Kam dál